Svět očima dítěte…

Náš svět je velmi zajímavé místo k  životu. Je tady tolik věcí ke zkoumání. Včera jsem byl s maminkou a tetou někde v přírodě. Máma mi ukázala úplně nové místo na Zemi. Bylo tam mnoho velkých stromů, dlouhá nekonečná cesta, spousta květin kolem nás. Vše kolem bylo tak zajímavé. Musel jsem to prozkoumat. Netušil jsem, jak bude cesta dlouhá. Ale sotva jsme vystoupili z auta, na zemi jsem viděl spousty kamenů. Potřeboval jsem je prozkoumat. Žádný nebyl stejný. Zkrátka každý měl jiný tvar, jiné zbarvení i jinou chuť.

Jenže. Mé zkoumání netrvalo dlouho. Poté, co jsem zjistil, že jsou kameny tvrdé a mají velmi zajímavou chuť, maminka mi je vytáhla z pusy. Všechny z ruky mi vysypala na zem, oprášila mi ruce a vzala mě do náruče. Zprvu jsem tomu nerozuměl. Moje maminka je ale velmi trpělivá a vysvětlila mi, že tyto kameny zde „dláždí“ cestu. Slouží pouze a jenom k tomu, abychom po nich chodili.

Kromě kamenů jsou zde i živí tvorové

Když mě po chvíli maminka postavila opět na cestu a já šel po svých, toulal jsem se dál od mámy, aby mi zase něco nepřekazila. Najednou jsem viděl něco delšího, živého. Hýbalo se to. Měl jsem obrovskou radost, začal jsem výskat a skákat. Přál jsem si toho tvora chytit. Byl takový tmavý a kousíček za hlavou měl žlutý řetízek. Přímo na kůži. To byla podívaná. Máma a teta jsou na mé projevy radosti zvyklé, ale přesto je můj křik zaujal. Otočily se. Máma ke mně běžela, popadla mě a utíkala od toho krásného tvora pryč. Do teď jsem byl moc rád, ale z mámy jsem pocítil hrůzu a strach. Čekal jsem na její vysvětlení. Prozradila mi, že to byl had. Užovka. A prý kouše.

Květiny

Na cestě přírodou toho bylo tolik, co by stálo za to objevovat. Za zmínku stojí ještě takové bílé poupátko. Bylo mi asi po pás. Rostlo podél cesty. Nejdříve jsem si ho prohlížel, a potom jsem ho uchopil a chtěl utrhnout. No a hádejte, co se stalo. Máma mě popadla, posadila do kočárku a jen řekla, že nemáme tolik času, abychom stáli u každé květiny.

Nevím, co znamená čas. Tolik bych chtěl prozkoumat svět. Nerozumím světu těch velkých lidí, kteří si říkají „dospěláci“. Vůbec nechápou, co je důležité…

Napadlo vás, milí rodiče, jak nás děti učí? Jak by se náš život mohl změnit, kdybychom jen na jeden jediný den vnímali život očima dítěte?

Máme pět smyslů – zrak, chuť, čich, hmat a sluch. Co kdybychom si dnes vyšli do přírody se svým dítětem. Dopřáli bychom si čas na sebe a své dítě. Dokázali bychom doma nechat i mobilní telefon?

Nechme se unášet přírodou. Sledujme své dítě a dělejme některé věci po něm. Chce nám zase ukázat to, co jsme už dávno zapomněli. Vezměme si do rukou například stéblo trávy a prozkoumejme ho. Zastavme se u mravence, který zrovna běží přes cestu. Pokud si dopřejeme čas, podívejme se i na oblohu. Na mraky, které jsou právě nad vámi.

Zkusme jít úmyslně cestou, kterou velmi dobře známe a chodíme tamtudy často. Jako roboti. Mnohdy s mobilem u ucha.

A teď – s naším dítětem, které nám ukazuje krásy naší planety. Nechme se unášet a bádejme a zkoumejme s ním…

Inspirací Vám může být i kniha Lásenka a její kouzelná zahrada