Vánoční víla

Ráno jsem vstal a na zdi visel nádherný adventní kalendář. 24 pytlíčků, ve kterých se skrývá neobyčejné překvapení. Nemohl jsem se dočkat, až otevřu první z nich. Vzal jsem jej do ruky, zatáhl za mašličku… Zatajil jsem dech a nakoukl dovnitř. Už na mě vykukovala hlava sněhuláčka vytvořeného z perníku. Přivoněl jsem si k němu. Cítil jsem vůni skořice a badyánu. Vrátil jsem se zpátky do postele. Sedl si na ni, opřel se zády o polštář, který byl položený před čelem postele.

Dnes je tedy 1. prosince, za 23 dní bude Štědrý den. Podíval jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že můj pokojíček vánoční výzdobou zrovna nehýří. Jediná věc, která mi Vánoce právě připomíná, je perníček v ruce. Zakousl jsem se do něj a zavřel oči. Vzpomněl jsem si na minulý rok… Jak venku touto dobou sněžilo. My jsme šli s maminkou ven a potkali jsme tu babičku z lesa. Byla připravena a těšila se na Vánoce a tenkrát něco povídala o vánoční víle. ANO! Vánoční víla přináší vánoční štěstí. Navštíví každého, kdo ji k sobě pozve!

Tolik bych si přál setkat se s ní…

A najednou se objevila v nádherných modrých šatech posetých zlatými hvězdami. Byl jsem oslněn její krásou. To světlo bylo velmi jasné, neviděl jsem jí příliš do tváře, ale cítil jsem to kouzlo okamžiku. Letmo zahlédl její široký úsměv plný slunce. Nemluvila, ale když jsem se na ni díval, jakoby ukazovala na okno a napadla mě v té chvíli jen jedna jediná věc… Dopis Ježíškovi. Ten jsem přece ještě nenapsal. Víla jakoby ukázala na můj psací stůl, na kterém ležel připravený list se zlatým perem. Sedl jsem si k němu a začal psát… Mé srdce bylo najednou obrovské. Cítil jsem tolik vděčnosti za vše, co mám. K tomu se začala rodit další přání. Místy jsem psal, místy kreslil. Byl jsem u toho neuvěřitelně šťastný a spokojený. Vnímal jsem, že má přání neslyší jen vánoční víla, ale celé nebe. V srdci jsem zároveň cítil to kouzlo Vánoc, které jsem prožil loni s maminkou a tou babičkou z lesa.

Nevím, jak dlouho jsem psal. Možná jsem si přál, aby ten okamžik nikdy neskončil. Cítil jsem, že víla stále čeká na můj dopis, který je tak moc důležitý. Vždycky jsem si myslel, že dopisem Ježíškovi vyjádřím jen svoje přání, ale teď jsem pochopil, že obohacení je vzájemné. Odložil jsem pero, složil psaní na půl a podal jej vánoční víle. Vypadala ještě šťastněji než před chvílí. Dopis si vzala a já věděl, že má přání Ježíškovi doručí.

Procitl jsem a v ruce jsem držel nakouslý perníček. Cítil jsem Vánoce! Tentokrát jsem opravdu usedl k psacímu stolu a začal psát. Poté jsem dopis složil a dal za okno. „Děkuji Ti, Vánoční vílo!“